Korálky z cest

Fotíme. Dnes vlastně téměř všude a všechno. Místa, lidi, události, dokumenty. I jízdní řád nebo otvírací dobu je snazší ofotit než opisovat, neb máme dobu mobilní. Na cestách je to o to jednodušší, že řada mobilů má již tak kvalitní fotoaparáty, že nepotřebujeme další vybavení a mobil máme přece stále po ruce. Oproti klasickým fotoaparátům na film dnes cvakáme jako o závod a po dovolené máme fotek, že je můžeme počítat na tisíce. Já sice vytřídím ty zcela rozmazané a nepovedené, ale zase tolik jich není, rozum velí nemilosrdně mazat, ale pro mě má každá fotka svůj příběh a kouzlo, že je těžké se s ní rozloučit.  Na tripu v září jsem si začala pečlivě třídit fotky podle dní i témat. S děvčaty jsme se dohodly, že si necháme vytisknout fotoknihu. Třítýdenní cesta se ukázala jako hodně dlouhá na základní formát a stránek jsem musela několik přidat. Výhodou je, že si popíšete místa a události a donutíte se k výběru těch nej fotek. Sice se nadřete, ale nakonec máte cestu v kostce, tedy v...

Pro náš podzimní pobyt v Jižní Koreji jsem chtěla připravit pestrý program, abychom poznali kousek historie i současnosti, města i přírodu, zažít i každodenní život, jídlo, zábavu a také trochu té turistiky. Myslím, že jsme si toho užili vrchovatě a zejména turistické výpravy byly zkouškou naší zdatnosti, často hlavně té mojí. Po rovině mi to ještě dobře šlapalo, ale Korea je hornatá země, takže většina výprav vedla do kopce. Na rozdíl od Krkonoš, kde se střídají údolí a kopce, po rovince si trochu odpočinete, v Koreji mi přišlo, že jdeme jen do kopce, který nemá konec. Někdy jsme mohli jet lanovkou, ale to zbytek výpravy vždy zavrhl, že to není ta pravá turistika.  Takže sice jdete na kopec vysoký "jen" 750 m, ale protože stoupáte téměř od moře, je to výstup zcela srovnatelný s výpravou třeba na Sněžku. Tady ovšem velkou část cesty absolvujete po regulérních schodech, jde se tak mnohem snáze než po kamenitých chodnících. A také nešlapete nikde jinde. Některé cesty jsou pokry...

Při našich cestách jsme se často setkávali s motivem zajíce a bylo nám trochu divné, že i teď na podzim by tu měli pozůstatky Velikonoc. Teprve při výstupu na Apsan se nám tenhle příběh objasnil. Měsíční králík a někdy také Zajíc je ve východoasijské kultuře symbolem obětavosti a nechamtivosti.  Tady je příběh, který jsme objevili při výletě na Apsan z města Daegu.  Jedna z verzí vypravuje, jak Nebeský císař chtěl vyzkoušet oddanost zvířat - lišky, opice a králíka. Přestrojil se za chudého žebráka a hledal potravu. Liška přinesla rybu, opice ovoce a králík neměl nic, co by nabídl, vrhl se tedy do ohně a nabídl se jako potrava sám. To císaře dojalo, králíka z plamenů zachránil a za odměnu se stal strážcem měsíce. Při úplňku můžeme vidět siluetu zajíce, který tluče v hmoždíři rýži, aby připravil koláčky.  Tahle pohádka se často vypráví při svátku sklizně - v Koreji se nazývá čusok, v té době se u společného jídla scházejí rodiny, připravují se rýžové koláčky a králík je tak...

Dala jsem na doporučení zažít východ slunce v pavilonu Yeonggeumjeong, nařídila si budíka na 5,30 a šla brzy spát, pro mou soví náturu to byla docela oběť. V noci jsem se několikrát vzbudila, vždy se mi zdálo, že jsem zaspala a přiběhla pozdě. Když mi zazvonil budík, okamžitě jsem znovu usnula, naštěstí na 10 min, vyskočila jsem z postele, tiše se oblékla, abych nerušila mou spolubydlící a vyběhla jsem směrem k moři. Již se rozednívalo, město se probouzelo, v pavilonu nad mořem několik lidí čekalo s připravenými mobily v rukou. Na moři se pohupovaly rybářské lodě a já si říkala, že východ slunce zažívají každý den a zda jim tenhle pohled již nezevšedněl. Mraky červenaly a na obzoru se ukázal drobný jasný bod. Wow, okolo to zašumělo, jasné žlutočervené slunce se pomalu vynořovalo z moře. I to postupně dostávalo zlatý nádech. Dívala jsem se ještě dlouho, jak stoupalo výš, zlátlo a začalo hřát. Okolní domy se také rozzářily, začal nový den.  Pomalu se vracím na ubytko pozorujíc probou...

Také se vám stává, že na někoho pomyslíte a on vám v brzké době zavolá, nebo ho potkáte? Mně se to stává tak často, až mi to začíná být podezřelé, můj racionální mozek sice odmítá věřit na nadpřirozeno, ale vlastně toho o světě kolem nás víme málo, a možná chápeme ještě méně. Jsme jako pralidé, hledící s bázní na oheň. S úctou ke všem úžasným objevům a vynálezům.  Mám několik míst, ke kterým mám zvláštní vztah, zdráhám se je označit za magické. Jedno takové místo je naše chalupa v Krkonoších, odkud pocházím. Žily zde generace mých předků, trávila jsem zde své dětství, cítím se tu navždy doma, i když žiji jinde. Sedím před chalupou, hledím do zeleně, může být nebe bez mráčku nebo padat trakaře, vždycky je mi tam dobře. Mají to tak i mí přátelé a známí, nemají moje rodinné kořeny a přesto k nim tohle místo promlouvá a neradi se s ním loučíme. Na své krátké cestě po Jižní Koreji jsem našla dvě taková místa.  Jedno z míst jsou hrobky princezny Jeongi a jejího manžela. Bylo to na k...