Jak jsem se balila (a už nikdy více)
Sbalení všech věcí na cesty může být docela věda, u sebe bych to spíše nazvala nutností ukáznit se. Většinou si na cestu potřebuji ušít spoustu nových věcí a naštěstí to obvyklenestihnu. Pro svůj dubnový výlet jsem si koupila nový kufr, velikost M. Sbalila jsem se celkem odpovědně a měla jsem spoustu volného místa. Od našich holčiček jsem dostala za úkol přivézt jim z daleké cesty plyšáky a to se mi podařilo až na mém výletě do Busanu. Tak jsem celý den nosila v batohu velkého plyšového Gromita a pandu červenou. Sice pak zabraly v kufru nejméně třetinu místa, nicméně váhový limit nijak neomezily.
Pro zářijovou cestu byly propozice jasné, máme kufr na odbavení 23 kg a dalších sedm kg v příručním zavazadle. Zkusili jste si táhnout v kufru 23 kg? I 15 je až až. To byl ostatně limit pro vnitrostátní lety na a z Jeju. Kladla jsem tedy na srdce svým spolucestujícím, ať si vezmou jen potřebné věci. Sama jsem šla do výzvy sbalit se do malého zavazadla, že bych příště jela jen s příručním, tedy hodně nalehko. Nu což, ono se mi to celkem podařilo i přesto, že tentokrát jsem si stihla našít spoustu nových triček, kalhot a sukní. A všechny jsem chtěla vzít s sebou. Také jsem prohlašovala, že tentokrát žádné suvenýry nepovezu, maximálně pár drobností. Inu člověk míní …
Všem nám již na první štaci začaly kufry bobtnat a co více, i těžknout. Že by to bylo tím deštěm, vlhkost je tu opravdu vyšší než jsme zvyklí u nás? Taky se mi tu kroutí mé celý život rovné vlasy. Já se svým malým kufrem jsem dopadla tak, že mám kufr, příruční tašku na kufru, batoh a kabelku. A pořád počítám do čtyř. A zapomněla bych na deštník, takže do pěti.
Svoji cestu jsem si trochu prodloužila, proto, když jsem odbavila děvčata, přemýšlela jsem o dvou možnostech, ta první byla poslat domů část věcí poštou. Ulehčilo by se mi a cena nebude závratná. Okolo pošty jsem chodila a sbírala odvahu vstoupit. Pak jsem ale na Myeondongu uviděla petrolejově zelený kufr. Po dlouhém váhání a ošahávání bylo jasno. Rozhodl držák na kelímky! A barva samozřejmě. Hlavní úkol byl, zda se do něj vejde můj malý kufr, nebudu přeci jezdit se dvěma, a jsme u jádra pudla, tahám se s těmi 15 kg celkem. V metru hledám výtah nebo eskalátory, na ulici se vyhýbám kanálům a nejhorší jsou žluté hrboly. Tam se spolehlivě zaseknu. Ale už mám na to takový kop, jak překonat i tuto překážku. Také jsem vyhodila jedny boty (byly jenom pro jistotu a za svým zenitem) a na minulé štaci asi zůstalo mé oblíbené tričko.
kolemjdoucí. Možná jako já přejedete zastávku a pak povlečete kufr cestou necestou. Ne všude je hladká dlažba. Takže příště opravdu, ale opravdu jedu nalehko, několik triček, kalhoty krátké a dlouhé, tenisky (ty náhradní ještě zvážím) a sandály, něco prádla, mikinu s kapucí (to se v letadle hodí), kosmetiku úspornou, stejně na přehnanou péči není čas, ručníček, co nejmenší pastu, krémíčky do minikalíšků, prázdnou láhev na vodu. Myslím, že tak na desáté cestě už budu dobře sbalená...
______________________________
P.S.
Doma na nádraží se mě jeden muž ptal, zda chci pomoci s kufrem. Hrdě jsem prohlásila, že už to mám natrénováno. Pořád vidím jeho pohled, chtěl pomoci slabé ženě a ona ho odmítne. Nu a já, která chce občas být křehkou a opečovávanou, si to zase zkazím. Jenže po měsíci velení výpravy v Koreji jste hodně zocelení.
A tričko se našlo!
Komentáře
Okomentovat